Plavu si, ani nevím jak ...

Autor: Mgr. Jana Hronešová

Tento článek není vzpomínkou na prázdninovou dovolenou u moře, ale ohlédnutím za plaveckým kurzem 2. a 3. třídy. Jako každý rok jsme jezdili plavat do bazénu v Hořicích. Pravé dobrodružství začínalo již v autobuse, kdy nás pan řidič občas svým ranním příjezdem trochu napínal. Přímo detektivní zápletku pak připomínalo převlékání dětí v šatnách. Zvláště u chlapců jsme často řešili  případy jako stvořené pro Sherlocka Holmese -  ztráta jedné ponožky, zapomenuté plavky, plavecké brýle na toaletě, nalezení ponožky, ale ztráta té druhé...  Když jsme úspěšně zvládli perné chvilky u šatních skříněk, přesunuli jsme se do prostor samotného bazénu. Výuka byla rozdělená do dvou hodin s malou přestávkou. Na úplném začátku kurzu rozdělili instruktoři děti podle jejich plaveckých schopností do tří družstev. Tady se ukázalo, kdo už plave, a kdo má před sebou ještě pořádný kus práce. Třetí družstvo se seznamovalo s vodou - učilo se splývat, dýchat do vody, potápět se, nechat se  vodou nadnášet. Prostřední družstvo již nějaké zkušenosti s plaváním mělo, takže se soustředilo na jejich rozvíjení. V prvním družstvu byli zařazení plavci, kteří zvládali plavání velmi dobře. Cílem skupiny bylo zdokonalování techniky a výuka některého z dalších plaveckých stylů. Věnovala se i tréninku skoků ze startovních bloků. Všechna družstva používala při plavání rozmanité pomůcky, které výuku zpestřily a samozřejmě fungovaly ve vodě jako neocenitelný pomocník. Že jsme na plavecké kurzy nejezdili zbytečně, potvrzují nejen uplavané výsledky některých zdatných plavců, ale i drobné pokroky úplných začátečníků.

Obrázky najdete ve fotogalerii.